Cesta Mohutnosti

Brána se zavřela. To je konec? Napadlo mě. Prý se nesmím ohlédnout. Takový kecy. Bych to rozkopal. Jen tak mě vyhodit! Stejně se ohlížím, kašlu na to. Co...co? Všechno se to rozplynulo, jak to? Co mám s pamětí? Jak přese mne přehodili tu deku? Zavšívenou, smradlavou deku, plnou odporných chlupů. Je těžká. Do prčic, furt těžkne. Co to je? Podlamují se mi kolena, docela hnus.

Musím pryč. Ale kam? Teprve teď pořádně zvedám hlavu. Průchod, no hurá. Jinak nic kolem? To je teda nabídka, dík. Se na to... Jdu teda průchodem. Co jiného, když nic jiného není! Vstupuju, zleva facka jako prase. Okamžitě padám k zemi. Ty hajzle jeden. Těžce vstávám, křičím. Co je, ty hajzle... Cože, to byla Zlost? Otočila se a odchází. Proč za ní nemůžu? Aspoň na ni křičím, doslova řvu. Sprostě. Krev mi pulzuje ve spáncích, vnitřní zlost mě může roztrhnout. Svině jedna. Tvář mám strašně napuchlou, bolí to. Hlava mě brní jak pominutá. Ona snad na to čekala? Na můj hněv a křik? Co to vůbec znamená? Do prčic, jiná cesta přece nebyla! 

Jdu dál. Pořád to bolí. Zprava na mě, z ničeho nic, vyjede strašná hrůza, až padnu na zadek. Co...co to je? Kalhoty mám mokré, v rozkroku. No to snad ne! Těžce vstávám, zvracím. Co to odchází? Strach. Bojím se ho, brečím. Kleju. Nechci aby přišel znovu. Sesunu se k zemi. Je mi blitko. Já už nechci dál. To prostě nedám, dál nejdu. Co to... jen na to pomyslím, deka mě začne škrtit. Jak se jí jen zbavit? Zpátky to nejde, vlevo ani vpravo nic není. Do čeho jsem se to dostal? Nikde nikdo. Musím prostě dál... 

Našlapuji neslyšně jak jen to jde. Další rána zleva. Zase padám a zase řvu. Tě nenávidím, co jsi zač? Naštěstí vstávám rychleji. Hledím za postavou absolutní Nenávisti. Jak já ji nenávidím. Úplně mi to trhá střeva zevnitř. Kdybych mohl, bych ti ukázal. Nenávidím to tu. Jdu dál. Další rána, tentokrát zprava. Opět padám k zemi. Rychle vyskakuju na nohy. Závist. Ty kurvo jedna, to se ti to tady chodí, ty můžeš všechno a máš všechno. Kdybych já měl takový možnosti, to bys čuměla. Kašlu na to, skryju hlavu do rukou a běžím. Rána od Pohrdání, nad kterou si jen odplivnu, další rána, rána od Nadřazenosti, na ni hledím skrz prsty, hrdě s bradou vztyčenou, další rána, rána od Nepřátelství, ke kterému se hned otočím zády, fuj, hnuse. Následují další a další rány, rány Agresivity, Zatrpklosti, Skepse, Lhostejnosti, Apatie, Uzavřenosti, Znechucenosti, Povýšenosti, Zoufalosti, Troufalosti, Hanebnosti, Podrážděnosti, Bezmoci, Opuštěnosti, Méněcennosti, Lítosti. Pokaždé padám k zemi. Snažím se vyběhnout pryč, pryč odtud. Už dooost, už je toho dost!

Náhle padám do písku, jemného bílého písku. Jen dýchám, nejsem ničeho schopen. Všechno mě bolí. Tváře mám napuchlé, vzteky brečím vlastní zahanbeností. Ječím. Já přece nejsem Kristus, abych po nich chlebem míru, pokoje a pochopení. Bolí mě duše. Co to vůbec ve mě vyvolali? Kde se tam vzali? Chce se mi umřít. Chci umřít. Proč zrovna já? Co jsem komu udělal? ... A kde se tu vůbec vzal ten písek? Obličej mám zabořený v jemných zrnech, ne že to není příjemné. Bílý písek. Je mi na něm dobře. Dýchám klidněji. Stejně je to všechno na nic. Rozhlížím se. Opět jen jedna cesta. Malinko jiná... zkusím... snad to bude lepší.

Vstávám. Už je mi všechno jedno. Kašlu na to. Tolik jsem jich schytal. Jdu odevzdaně dál. Vcházím do dalšího průchodu. Hup, zleva mě zaskočí Zvídavost. Čumí na mě, zvláštně se usmívá. Cože, žádná rána? Odchází. No, spíše couvá. Mává dlaněmi vzhůru, jaká to změna. Malinko pookřeji. Hm, co to znamenalo? Poprvé mi naskakuje úsměv, bezděky. Já ti opravdu nevím. Jdu dál, uvidím.

Zprava mi najednou potřásá pravicí Úspěch, přitom mi druhou rukou plácá po rameni. Přiznávám, je to milé. Je bodrý a neskutečně sebejistý. Rovnám si ohnutá záda, že by? Cítím se o dost lépe. Odchází, rovněž stále čelem ke mně. Zvláštně na mě gestikuluje. Je to vyjádření jeho podpory? No teda! Co se to jen děje? Poté přichází Sebedůvěra, Přátelství, Respekt, Odvaha, Inspirace, Citlivost, Altruismus i Empatie. Ano, je mi lépe a lépe. Cítím se dobře i po tom všem pokoření a agresi. Přicházím na konec. Cesta se končí. Co teď? Rozhlížím se. Á, ještě kousek. Náhle přicházím k Lásce. Hladí mě po tváři a rozpouští vše předchozí. Je to milé, konejšivé. Je mi hezky. Chci se nechat nekonečně hřát. Vybízí mne ještě k poslednímu kroku. Kroku důvěry a absolutní radosti. Tak tedy poslední krátký, bezděčný krůček. Než došlápnu, ještě se otočím. Teď už snad mohu. Láska na mě hledí plna laskavosti a odevzdanosti. Je nádherná, naplňující. S naprostou důvěrou se otočím. Jakmile došlápnu, vše najednou zmizí. Co to... co to je?

Padám dolů. Propadávám se do černočerné tmy, nikde se nemohu zachytit. To snad neee... Nic kolem, nic pode mnou, nic nade mnou. Stále padám dolů. Nějak se to celé zrychluje. Co se vůbec děje a co jsem to vůbec prožil? Nejsem schopen zachytit jednu jedinou myšlenku, dokonce ani vzpomínku. Neee, už zase plivu, plivu nějaký sliz, nebo snad vodu? Nevím, co to je. Proč na mě svítí? To je Slunce? Je to oslepující, blikám očima, nemohu se rozkoukat. Co to ksakru je? Někdo mě zase máchá ve vodě. Hlasy, slyším hlasy? Kdo to je? Kde to vůbec jsem?

Temný tep srdce bytí je náhle přehlušen vnitřním teplem. Opět jsem zmatený, ale jinak, a jen zírám, jak mě balí, odnášejí a hýčkají. To je dobře, zase je mi dobře. Třeba to dopadne dobře, snad... Co jsem si to chtěl vlastně zapamatovat? Na co jsem nechtěl zapomenout? 

Dávám si závazek, že příště projdu uličkou nehnutě a nevšímavě, nejen tou první, ale i tou druhou. I tou druhou! Snad si to budu pamatovat. Anebo jen paměť nestačí?