Cesta Mohutnosti

VELEVÁŽENÍ, VSTUPTE VŠICHNI. Cirkus chrámů, přehlídka toho nejlepšího přijela i k vám, vyřvává na celé kolo Principál. Huláká a všechny láká dovnitř. Má zvláštní obličej, jeho plné rty jsou zabořené do velmi ošuntělého, plechového megafonu. Je zřejmé, jak dlouho je používaný.

Pojďte všichni, místa je dost, každý si přijde na své. Ničeho se nebojte, všichni jste dostali vstupenky zadarmo, mimořádná akce. Lidičky, lidičky, vstupte do světa nevídaného. Berte i své dětičky, pro každého místa dost. Stojí u vstupu do celého areálu a huláká jak na lesy. Je teda přesvědčivý, lidé proudí kolem něho plni úsměvů a natěšení. Nakonec, vstupenky zadarmo, tak proč ne?

Přistupujte po skupinkách, i vy sama paní můžete, samozřejmě. Každý je zde vítán, všechny chrámy jsou postavené, cedulky k nim najdete zcela lehce, NIKDO SE NEZTRATÍTE, i o vaše dítka se případě postaráme. Lidičky, lidičky, přistupujte, postupujte, pro každého se nějaký chrám najde. Takové vyřvávání jsem dlouho nezažil, to je fakt. A když se rozhlédnu kolem, připadá mi, že konce nelze dohlédnout a těch lidí...

Lidičky, lidičky, každý si vyberete. Jen vstupte. Chrámů je dle vaší libosti. Vlevo je chrám emocí, plný radostí, smutku i bolestí, za ním chrám vášně a tělesnosti, plný slasti, rozkoše i rozčarování, naproti máte otevřený chrám citů a vztahů, který je unikátní mateřskou láskou, ale i opičí, mateřskou ješitností. Jen vstupte, vstupte, ničeho se nebojte. Jde mi z toho hlava kolem. Najednou tolik lidí. Všichni vcházejí do chrámů jak pominutí. Každý je natěšený z úžasného zážitku. Někdo dokonce předbíhá, i když Principál stále dokola opakuje, že se dostane na všechny a že zavírací doba neexistuje (podle mě si trochu vymýšlí). U některých lidí jsem si všiml jakési závislosti. Vyjdou z chrámu emocí v rozrušeném stavu, nicméně se hned vrací zpátky, jako kdyby jim to nestačilo. Někteří vycházejí smutní, brečící, někteří naopak radostní, plní úsměvů. Je to zvláštní, vidí se vůbec?

Pojďte, pojďte, vše je čisté a bezvadné. Nezapomeňte, za vstup se neplatí. Náš cirkus je jedinečný s neomezenými možnostmi. Každý si najde to své, úplně každý. Nezapomeňte si prohlédnout staronový chrám obětí. Můžete tam být jak dlouho chcete, záleží jen vás. Chrám obětí? Koukám kolem, jasně, tamhle vzadu. Co to? Co to tam chodí za lidi? Hubení, shrbení, nicméně se vztyčenou bradou. Nevím, nějak se mi z toho všeho motá hlava... Ten Principál je uřvaný, strašně.

Lidičky, lidičky, jen pojďte dovnitř, místa je dost pro všechny. Nikdo se netratí, každý si najde to své. Chrámů máme připraveno, že je ani neprojdete. Pojďte, pojďte, zbytečně se nezdržujte, ať máte o čem vyprávět. Vidím další chrámy a další lidi. Ten plac je prostě obrovský. Nějak nemůžu dohlédnout konce. Chrám blaženosti, chrám vznešenosti, naopak chrám zkaženosti, chrám nevědomosti je plný snad k prasknutí a stále lidé přibývají. Lidé o sebe zakopávají, nebo naopak si vzájemně pomáhají, to když nemohou vyjít schody. Chtěl jsem spočítat schody do chrámu vznešenosti a nemohl je prostě dopočítat. 

Pojďte, pojďte, navštivte, co potřebujete, všechny chrámy jsou otevřené, vstupy volné. Principál je opravdu k nezastavení. Hledám nějaké klidné místo. Tam vzadu je malá, skrovná lavička. Sedám si na ni. Hledím na ten mumraj nekonečného hemžení. Je to opravdový, nefalšovaný cirkus. 

Ani sedět mě nebaví, už to nechci vidět. Přicházím k Principálovi. Jak mě zbystřil, ztichl. Snad poprvé. Hledí na mě upřeně. Je to zvláštní pohled probuzení. Má hluboké oči naplněné velikostí. Ještě jsem do takových očí nehleděl. Malinko se stydím, najednou jakoby všechno ztichlo, jako by se ten cirkus kolem nás někam vytratil. Osměluji se. Přicházím tedy blíže a dovoluji si mu zašeptat: A kde je chrám Ticha? Jeho pohled se stává zvláštním obejmutím, najednou již není Principálem, najednou se proměnil šatem Přítomnosti. Naklání se ke mě a šeptá: V něm se to celé koná.