Jemností k Mohutnosti

Otec vzal svá dítka na nádraží. Byl uvolněný, teplý den, všichni byli povzbuzeni něčím novým. Otec otevřením poznání a dítka vůní novoty a překvapení. Nezapomeňte, je to otec se svými dětmi.

Vešli do vstupního vestibulu plného hojnosti a radosti, kterým prošli bez povšimnutí. Východem k platformám nástupišť došli doprostřed nádraží plného vlaků, vlastně různobarevných vlakových souprav. Některé byly o jednom vagónu, některé snad nekonečně dlouhé, jiné starobylé, některé vonící novotou a další zanedbané a páchnoucí.

První dítko se rozhlíželo kolem, když si náhle povšimlo, že na se perónech pohybuje spousta lidí, kteří dobře vědí, kam nastoupit. Bylo tím fascinované. Ten jasný řád a pořádek. Pravda, někteří jedinci působili velmi zasmušile, někteří doslova otrhaně, a naopak jiní byli vymydlení do růžova, usměvaví, byť nastupovali do těch nejodpornějších vlakových souprav. Dokonce se pokusilo jednomu pánovi pomoci do jiného vlaku, než se dotyčný snažil vehementně dostat, jenže jakoby onen pán více neviděl, nerozuměl, jakoby vůbec neměl ponětí o okolním dění.

• Otče, proč ti lidé nastupují i do těch ohyzdných, nečistých vlaků?
• Mé drahé dítko, je to přeci jejich rozhodnutí. Jen se nemyl, zdání ošklivosti a nelibosti může být přesně naopak.
• Otče, mohu jim pomoci? Je mi jich líto. Znají konec své cesty?
• Ještě nikoli, ale tvoje chvíle přijde, neboj. Tamhle na té vzdálené koleji je tvá mašinka. Hezká, že?
• To je divné, zatím do ní nikdo nenastoupil. Jak to?
• Včas se dozvíš. Jen věz, že ta je jen pro tebe, zatím. Jen dobře pozoruj ostatní, abys sám věděl. 
• Otče, jak to myslíš?
• Však pochopíš. Nic a nikdo ti nesmí být cizí. Musíš pomoci všem, nikoho nevynechat.

Vlaky jezdily jak splašení sem a tam. Lidé nastupovali i vystupovali, přebíhali, někde se tlačili, jinde byli ohleduplní a všímaví. Otec s dítkem se vrátili zpět, když dorazili k velkému oknu, kterým se dalo hledět do vstupní haly plné hojnosti a radosti. U okna stály další dvě otcovy děti.

• Otče, proč v té nádherné aule plné světla a radosti nikdo není? Zeptalo se první z nich.
• Co o tom myslíš ty?
• Nevidí to? Jsou slepí?
• Však to zjistíš... pravil otec.
• Dítko se zachmuřilo. Ale já chci, aby sem patřil úplně každý. Udělám pro to všechno, aby lidé mohli žít tou nádherou hojnosti a plnosti.
• Otče, co je za tím vším? Co tam je?, pravilo poslední dítko. Je tam vůbec něco? Ani se nezdá...
• Vydrž, pravil otec. Budeš mít příležitost, neboj.

Tak tam ti čtyři stáli, otec a tři dítka. Jedno hledělo dovnitř ruchu života lidí a jejich cest, rmoutilo se tím. Druhé zíralo do vstupní haly hojnosti se zářícíma očima, zatímco třetí to všechno nevnímalo, jen jakýmsi koncentrovaným pohledem hledělo skrz to všechno do neznáma.