Kdo je divergentní?
Když jsem zhlédl film Divergence poprvé, ihned mě napadl tento můj příspěvek. Zajisté, jsou to dlouhé roky zpátky. Kdo je tedy divergentním? Farizeové zkoušeli Ježíše: Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy... Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Ukažte mi peníz daně, odvětil Ježíš. Pak se zeptal: Čí je tento obraz a nápis? Císařův, odpověděli. Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.
A co když máme k dispozici jen tu jednu minci, nic jiného? Na jedné straně je císař, svět, na druhé bůh, Svět. A kde pak se nachází divergentní jedinec? Bingo, ona mince má totiž ještě jednu stranu, tu třetí, malou a nenápadnou, a tou je hrana mince. Úzkou dělící linku, na které každý nevydrží, neschůdnou cestu. Divergentní jako nesystémový jedinec, nikoli jako nehráč, nezájemce, nerespektovatel, neuctivec, neoddanec. Divergentní jen stojí mimo systém.
Před lety jsem viděl dokument, ve kterém si slavný iluzionista pozval zhruba stovku lidí do kina, sdělil jim, že se budou dívat na fantastickou komedii a mentálně je ovlivnil. Lidé se smáli až se za břicha popadali. Na platně se vůbec nic nepromítalo. Když se poté štáb tázal diváků při odchodu na chodbě kina, jestli mohou popsat nějakou legrační scénu z filmu, tak vůbec nemohli, přesto svorně tvrdili, že to byla obrovská legranda. Štáb si všiml, že něco málo jedinců se nezasmálo. Ti jedinci jen tak nevěřícně hleděli kolem sebe na smějící se sousedy, přičemž nechápali, co se děje. Když se pak moderátor ze štábu ptal iluzionisty, jak to, že málo jedinců neovlivnil, bez hnutí mysli odvětil: To jsou introverti, s nimi to nejde!
Divergentní žije mimo frakce. "Frakce má přednost před krví", zazní několikrát ve filmu. Velmi moudré. Jéje, frakcí máme. Frakce dobra, frakce zla, náboženské frakce, národnostní, zájmové, profesní, vojenské, rodinné, společenské a mnohé další. Také frakce svých příběhů, své mysli, svého srdce. Divergentní žijí mimo frakce. Můžete pak spatřit divergentního? Nikdy! Museli byste být sami divergentním. To už dávno zpátky vyřešili řečtí filosofové, stejné se totiž vidí stejným. Laskavý člověk vidí jen laskavé. Dokonce vidí laskavě i ty zlé. Vidí je nitrem své laskavosti. Stejné je to se zlými, kteří vidí laskavé černým pohledem, např. nactiutrhačstvím. Je to jednoduchá psychologie, máme přeci 21.století. Však je v biblické knize Přísloví napsáno: Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým. Nicméně divergentní nechodí s nikým.
Divergentní jsou, stojí však mimo systém. Nejsou páni ani otroci. Mohou být přesto zotročeni? Ano, jako každý. Pak se stávají mrzáky. Je to zcela jedno, zda je zotročí láska, nebo zloba. Pakliže dojdou sebe samých, jsou sami. Dokáží hledět na satori, stejně jako na poslední pohanu svatého člověka. Neúčastní se, což není projev srabáctví nebo neskutečného sobectví. Jsou jen divergentními, nedotčenými, nikoli nedotknutelnými. Jsou stále jen lidmi, pamatujte na to.
Mohou být divergentní hrozbou některé z frakcí? Proč? Vždyť stojí stranou.
