Jemností k Mohutnosti

Víte, mám takový problém, který zřejmě souvisí s mým věkem, a který se mě nějak více a více dotýká. Snad mne také přepadá díky mé mámině, které je již přes 80 let a se kterou pracuji, upozorňuji nechtěně, na jejím budoucím životě. Nakonec, můžete si vzít svého rodiče do učení? Co myslíte?

Domnívám se, snad se mýlím, že naši staří vezdejší umírají strašně. Ale upozorňuji, pokud se mýlím, budu rád. Moc rád. 

Mám ve firmě externího poradce, kterého příležitostně využívám. Je to žena již v důchodu, velmi na úrovni, ve svém oboru znalá s velkým přehledem, však také pracovala ve stejném oboru ve státní správě dlouhé roky. Jenže pije. Dost pije. Obě děti vystudované a zajištěné, v dlouholetém, stabilním manželství, dům dávno splacený, pije. Když mi naposledy prováděla externí audit, vypadala příšerně. Nemohl jsem nic namítat, ona je opravdu zlatá ženská, pije. Při auditu mi sdělila, tykáme si: Richarde, s manželem jsme byli u sousedů, nějak se to zvrtlo, spala jsem hodinu, ale dám to, neboj. Dala to, ale nic moc, což vůbec nevadilo, mám to v práci přeci v cajku.

Podobných případů znáte zajisté nepočítaně. Lidé v důchodu se postě promění v útěkáře. Utíkají před sebou samými. Završili produktivní, dávací věk, zaopatřili potomky, postarali se o majetek, vyloženě nikomu nic zlého neprovedli, jenže ejhle, najednou o všechno přišli. Nemají svou práci, své sebe ocenění, nemají děti, které si žijí svými životy, samozřejmě právem, citový, partnerský život po těch desítkách let vztahu již vyprahl, a také ztratili bazální, lidské vzrušení, často nemají zdraví, TAK UTÍKAJÍ. Utíkají od sebe samých. 

Můžeme pozorovat, že ztrátou dětí, práce a vztahové, partnerské soudržnosti umírají. A v takovém umrlčím stavu putují mnoho let, někdy desítky let, rovnou do hrobu. Protože je takový stav zcela nesnesitelný, tak od něho utíkají. Začnou popíjet, dopoledne kupovat potraviny v akci pro své dávno již zaopatřené děti, intenzivně sportovat, nadávat na politiku, žít pro čtyřnohého mazlíčka, dennodenně otravovat své potomky telefonáty nebo sms zprávami, čumět tisíce hodin do TV bedny, jezdit na nesmyslně plytké dovolené, lísat se kdekomu s čímkoli, vyvyšovat svůj požehnaný věk, pomlouvat vše nové a mladé, NEVĚDA, ŽE JSOU JIŽ PO SMRTI.

Našli jste svého rodiče v nějakém výše popsaném útěku? Často se takový útěk děje do člověka samotného. Uzavře se světu a vy dobře víte, že k sobě nikoho nepouští. Můžete se rozkrájet, nejde to. Jsou v něm všechny křivdy světa, které ani neznáte, a jejichž síla se věkem většinou násobí. Jsou to traumata z dětství i mládí, křivdy první vztahů, prvních sexuálních zkušeností, prvních sebe zklamání, školních šikan všeho druhu atp. Jsou to vnitřní příběhy, které nemůžete uchopit už jen proto, že zatím nežijete příběhem starých, mentálních buněk. Nelze to.

Jenže vy máte toho svého rodiče opravdu rádi. Jenže také chcete mít právo na svůj život. Chcete mít právo na svůj čas. Jste unavení z práce, z placení hypotéky, z nenávistných pohledů svých puberťáků, ze stále stejných zlozvyků svého partnera, z nemilosrdného světa kolem, z věčného vynášení odpadků své psýchy. "Nezapomněl sis vzít ty prášky?", zní současnými domovy.

Máte pro naše zemřelé, kterým ještě chodí důchod, nějaký recept? Nikoli recept dle vaší libosti, pozor. Recept takový, aby žili, aby nemuseli utíkat. Jasně, slyším vás, mohou si za to sami, protože "jsme nikdy v dětství ani mládí neměli hlubší, citový vztah, neměli na mě čas a když jsem cokoli potřeboval/a, tak nebylo kdy". A nakonec, co my jim máme radit, co? Jsou ti starší, tak se schováme za respekt, nebo své dětské, stále nepřekonané obavy a strachy.

No nic, tudíž ani já nezmohu nic, když to tak máte. Jen dejte pozor, buďte alespoň vnímaví sebe samých, abyste nedopadli úplně stejně. Abyste po odevzdání svých potomků světu, doplacení dluhů a velešťastného převzetí medaile za zásluhy o společnost, nezemřeli ještě dávno před absolutním odchodem z tohoto světa. Abyste se nestali útěkáři, to by mi bylo líto, zvláště když to vidíte u svých rodičů.

Ne, takto skončit nemohu, promiňte. Jsme přeci lidé ducha, síly i mnohého vnitřního bohatství. Nejsme hovada na pastvě, která jen bučí a mávají ohony. Pokusím se, uvidíte, že velmi krátce, jen o své zkušenosti, protože v příběhu vztahu dospělého a starce, nelze objektivně radit:

1. Musíte odpustit! Ano, odpustit svému rodiči, čímž konečně dovršíte svou dospělost, duchovní, rodovou dospělost.

2. Po odpuštění se stanete většími, než je váš rodič. Dobrý a pravdivý pocit své velikosti ve vás vzbudí prastarou emoci, kterou si svého rodiče i jeho příběh otevřete, a tou je laskavost.

3. Laskavost vám poté představí nezaujatost a sdílení opravdového poznání příběhu vašeho rodiče. 

4. Nezapomeňte, opravdovým odpuštěním a laskavostí změníte vaše společné, prasoudržné nitky, kterými se uvnitř změní i váš rodič. Bude to změna zcela patrná a zjevná, často všem nepochopitelná.

5. Důkazem vaší velikosti, která se zrodila odpuštěním a laskavostí, bude znovu získání života vašeho rodiče. Karta se prostě otočí, pokud je to nezbytné, stanete se vy rodičem svého nového dítěte, které vás vlastně počalo. Snad je to dostatečně srozumitelné. Pokud takovou velikost v sobě máte, najděte ji.  

Nezapomeňte, "Laskavost vám poté představí nezaujatost...". Laskavost není otročinou, není lacinou obětavostí ani sebezapírající posluhou. Násilí i jakýkoli projev nesvobody do odpuštění a laskavosti nepatří! N-e-p-a-t-ř-í.