Jak se dohaduje smlouva?
Motto: Domnívá se někdo, že je nesvobodný? Tak je nesvobodný!
Smlouvy se uzavírají zásadně veřejně. Takový akt je prostě vidět všude. Ale nepleťte se, zákon nikdy nepoznáte, alespoň pokud jste pod nutností smlouvy. Kdo totiž smlouvu potřebuje, je žadatel. Dá se ve stavu žadatelství mluvit o svobodě? Toť otázka, snad k nápovědě...
Smlouva je všudypřítomná a vševládná. To i velká Duha potvrzuje. Smlouva je aktem, viditelným aktem. Vždy jsou dvě strany, příchozí a také žadatel. Žádná z těchto stran nikdy neschází. Nesmí. Smlouva je vždy oboustranným aktem. Náplň smlouvy je vetkána do žadatele, nikdy do příchozího.
Dávno tomu, co mě vzal ochránce a pomocník na obrovskou skálu. Seděli jsme na ní, uvelebeni vedle sebe, a hleděli na vesnici pod námi. Žijí tam lidé, lidé světla. Nikdy se tam nestmívá, Slunce nikdy nezapadá. Ti lidé tam pod námi byli bez sebemenšího poznamenání. Jsou spolu, soudržní a vidoucí. Nelze to slovy popsat. Lidé dovršené smlouvy.
Všechno je to vlastně ve vzájemnosti, i když dálava je nesouměřitelná. Silný příchozí umí zatáhnout obrovskou sítí. Čím tenčí oka, tím větší záběr žadatelů. Kdo propadne nejtenčím okem, ztrácí se až na věky. K žadatelství chce malinko odvahy, kde není, nezbývá než nic.
Smlouva se uzavírá viditelně a beze svědků, protože je všude viditelná. Smlouva je vždy dohodou, nikdy jednostranným aktem. Jednostranný akt je pouze otázkou přístupu obou v sobě jednostranných účastníků. Nakonec nutno uznat, že smlouva je vždy výsledkem stejného záměru obou stran, jinak to ani nejde. Přitom silný umí vzít s sebou tisíce slabých žadatelů, slabý třeba jen jednoho silného. Nezapomeňte, žadatel je ten, který žádá. Příchozí je vždy slyšitelem. Jejich síly se ve smluvním případě nedají srovnávat. Ale co, však víte... nakonec co znamená čas?
A pak se narodí, čímž dojde k podpisu.
