Jemností k Mohutnosti

Minulý týden (KT 5/2025) vyšel v online tržišti článek o Adamovi Vinklářovi, synovi slavného hereckého otce, který v hazardu prohrál snad všechen svůj majetek. Nakonec musel na léčení, také mu hodně pomohla jeho matka, jinak by snad skončil na ulici. Samozřejmě přišel o dosavadní domov i rodinu.

Víte, podobné příběhy s hazardem mají téměř stejný scénář. Jedinec začne vydělávat celkem slušné peníze, občas si zajde brknout do kasina, pak u něho propukne závislost, prohraje téměř všechno, někdo mu hodí pomocné laso, takže neskončí pod mostem, nicméně přichází o rodinu, zvláště když prohrál skoro všechen majetek. Dokonce bych navrhl, aby se toho chopil nějaký opravdu slušný umělec, tvůrčím způsobem vyvedl bronzovou plastiku, která by se vlípla ke vchodu každého kasina.

Rodina jej opustila, rozuměj, toho závisláka opustila. Domnívám se, že po celém světě to jsou tisíce podobných osudů. Rodina jej (myšleno jedince, nikoli pouze chlapíka) zavrhla, takže opustila. Ruku na srdce, nelze se ničemu divit. Závislý člověk, který vás připraví o veškeré zázemí, o domov, se vám jaksi zajde. Ve vašich očích se totálně zneváží, prostě se vám zhnusí. Není co dodat, rodina má na to právo. Nelze ji z ničeho vinit!

Víte, nikdo na světě si nedokáže představit, co takový závislý jedinec prožívá za peklo, pokud si sám závislost neprožil. Závislostí je opravdu mnoho, na alkoholu, drogách, tabáku, hazardu, loteriích, sexu, sebeuspokojování, rodičích, sportu, cestování, burzovním obchodování apod. Zajisté jsou některé více a jiné méně nebezpečné. Já osobně si odžil závislosti dvě, doufám, že je mám již za sebou. Obě trvaly dlouhé ruky a stály mě hodně energie i financí. Věřte mi, že jsem se je snažil řešit všemi dostupnými metodami – spirituální koncentrací, modlitbami k silovým bytostem, které znám a se kterými mám úzký, hluboký vztah, meditacemi, pak také mnohaměsíčním navštěvováním sezení v Advaitě, poté mnohatýdenní účastí na osobních sezeních s ředitelkou jedné z poboček Advaity.  Jak vidíte, snažil jsem se velmi, bez úspěchu. Přitom všichni zmínění mi pomáhaly seč mohly.

Proč závisláci musí přijít doslova o všechno? O rodinu, o domov, zázemí, majetek, prestiž, sebeúctu i svou hrdost. Proč to musí být takovýmto strašným procesem, kdy si jedinec a nakonec i jeho rodina projdou peklem? Co to je vůbec za lidi, že si podobné dovolí? Prožít takové společné utrpení. Zanechat v sobě taková velká traumata. Ti lidé se už nikdy nevrátí nazpět, jakoby v nich něco vyhaslo.

Člověk se závislostí je uvnitř tak mohutně chycen otěžemi sebedestrukce závislosti, že i samotná ústavní léčba nemá úspěšnost více než 25-40%. Závislý jedinec přichází s peklem a všichni kolem se třeste! Doslova! V tomto případě platí doslova: Kdo uteče, vyhraje. Ale proč? Proč musí člověk tak hluboce klesnout a k tomu stáhnout do bahna většinu svých blízkých? Častokrát i své vlastní potomky?

Domnívám se, že v tomto případě je opět platné zlaté pravidlo, zjistit příčinu. Pokud známe příčinu, můžeme konat léčebný proces, nikoli tedy jen dočasnou, náhražkovou náplast, která špatně drží. Určit přesnou příčinu. Jak zlehka se to píše, ale jak složitý to proces. Je nutné sestoupit úplně nejhlouběji, abyste třeba zjistili, že není východiska, že celá rodina bude doslova sestřelená bez možnosti vzájemného odpuštění (brní mne prsty, když to píšu). Chápete, bez možnosti odvolání! Trest bez milosti, bez soucitu, bez východiska. Je to moc silný tabák? A proč? Vždyť se to takto kolem závislostí děje běžně, proč si nepřiznat pravdu. Myslíte, že lze rozhodnout, kdo je na tom hůře? Zda onen destrukční jedinec, anebo jeho blízcí? Jeho blízcí mohou alespoň ukázat prstem – to je ten hajzl, to je ten zmetek, to je ten, který si ničeho nevážil. A on, dotyčný on, na koho může ukázat? Měl by sám na sebe? Když byl ve vleku událostí, bez duše, srdce i mysli?

Pokud není pomoci, a nemohou ani zasáhnout ti nejvyšší, jsou kořeny (napadá mě pojem z práce – kořenová příčina) hluboko skryté, což vůbec neznamená, že se nedají identifikovat. A jaké že to mohou být:

• Rodová závislost – řešení problémů svých předků
• Rodinná traumata – týká se přítomné rodiny a její zadostiučinění
• Převzetí, doslova stažení bahna jiných jedinců
• Hlubinné, karmické dluhy
• Totální zavrhnutí Boží milosti
• Sebedestrukce a ukončení života (nikoli toho v našem světě, totální ukončení)

Nelze oddělit traumatickou vinu závisláka od traumatu jeho blízkých. Jsou to spojené nádoby. Taková utrpení nejsou, dle mého, náhodná. Kdo podobné neprožil, nemůže je ocenit. Ocenění hrůzy strachu o druhého, domov i majetek. Destrukce v přímém přenosu. A to, že Adam V. vyšel se svým osobním příběhem ven, že Josef Formánek veřejně přednáší o své závislosti na alkoholu i setkání s Bohem, vůbec nic neznamená. Závisláci jsou velmi odolní. Do rozbití krunýře se na ně nic nechytá. Tak to je.

Mám fajn kamaráda, se kterým jsme roky seděli vedle sebe v typickém firemním open office. Fajn chlap, fajn manželka, dodnes jsou spolu, on také muzikant, jeho žena se hrabe v záhonech. Mají jediného potomka, syna, kterého museli zavrhnout. Syn je dodnes závislý na drogách, vybílil těm dvěma téměř veškeré finance, prodal, co mohl, tahal těžké peníze z prarodičů. Mnohokrát si řekli, tentokrát je to naposledy, ale vždycky jej k sobě znovu a znovu přivinuli. Až jednou museli přelézt to nejtěžší rozhodnutí, své jediné dítě odvrhnout od sebe. Vážení, naprostá hrůza. A nemyslete si, že to nemají v očích, tmavou prázdnotu své rodičovské lásky.

A nakonec smysluplný závěr, jak se vždy snažím. Nevychází tím vším jasně najevo, že všechno kolem nás je jen nezbytný a zcela pomíjivý kolorit. Nás obluzující kolorit? Nás nehodný kolorit? Majetek, peníze, naše ambice, naše pocity, sociální statut, sebeúcta i hrdost. Kolorit, který tenkrát nabídl ďábel Ježíšovi: „Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět. Tu mu Ježíš odpoví: Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Odmysleme si tedy nehodný kolorit a zůstaneme jen my lidé. A pokud odmyslíme i sebe samé, zůstanou jen jakési dráhy sounáležitosti a soupatřičnosti, byť si jimi dokážeme nakládat tolik, jako bychom byli soumary ďáblovými, což ďáblovi neskutečně lahodí.

Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?