Cesta Mohutnosti

Dýchat můžeš různými způsoby, to zajisté víš. Těžce, povrchně, jogínsky, klidně, se srdcem v ústech, se zatajením, nervózně, anebo dokonce nedýchat, když ti odvádějí bližního...

Proč to nezkusit volně? Že to chce recept? Že se to jen tak lehce řekne? 

Ach ty nádobo lidská, nevděčná, nepoddajná, přesto hodna oběti nejvyšší: 

• Ty, plná nádobo s ošmatanou rukojetí. Za tu tvou rukojeť pořád někdo tahá, tlačí na ni. Někdy je zdeformovaná, někdy pozlacená levnou mosazí, někdy zázračně držící chabou tenkostí. Nedá se nevidět, nedá se schovat. Trčí pořád ven, je všem na očích, úplně všem. Co s ní? Zahoď ji. Můžeš být i bez ní.
• Ty, plná nádobo bez rukojeti. Plnost, která tě tíží, mačká a nepustí ke hvězdám. Jen tak tak vyjedeš nad hladinu znavený výstupem, takže opět klesáš ke dnu. A jak jsi byl hrdý a pyšný, že jednou budeš všeho plný. Když jsi to konečně dokázal, klesl jsi do hlubiny své vlastní obtěžkanosti. Co s tvou plností? Vylej ji! Vylej a nezapomeň, že na dně bývá to nejhorší.
• Ty, prázdná nádobo. Ještě něco schází? Ještě to něco chce? Ano? Zbav se tedy i své nádoby. Zahoď ji a opusť.

A co pak dál? Co bys chtěl dál? Jen si vzpomeň, chtěl jsi volně dýchat. Cítíš to? Dlouze a volně se nadechni, dlooouze a hluboce. Vzduch je čerstvý a svěží, lechtá tě v tvém chřípí, vidíš do nekonečna. Máš dojem, není to jen dojem, že ti patří úplně vše, jsi vším, jsi svobodným. Není to jen pocit ani sen, vstoupil jsi do stavu nekonečné blaženosti.

Jaká nádhera, že jsi to poznal. Roztáhni křídla, jsi dechem, vzduchem, volností, prostě všemocným. Tvůj krok je lehký jako vánek, takže lehounce vykročíš po sametu bytí. Ladně vyjdi kamkoli, čas a prostor již nemají význam a smysl. Vzneseš se éterem volnosti...jenže...náhle...nejde to. Co se to děje? Vstáváš z opojení, nevěřícně otíráš ze svých očí pyl nádhery, hledíš kolem sebe a vidíš milióny a milióny plných nádob s urousanými rukojeťmi. Otáčíš se kolem sebe samého, abys vytančil po nádheře svého nabytého stavu. Jenže ty plné, často přetékající nádoby, jsou všude kolem tebe. Úplně všude. Projít nelze, zatímco na horizontu čisté nádhery stále svítí tvé jitřní slunce. 

Je to podvod, nebo nějaká hra? Sehneš se vzteky pod sebe, ani nevíš, kde se tak silná emoce najednou vzala. Urveš a odhodíš nejbližší rukojeť, převrátíš nádobu, křečovitě vyklepeš i spodní, hutný nános a nádobu nepříčetně zašlapeš pod sebe. Opět jsi se zadýchal, ach jo, jak je to najednou daleko k té nádherné volnosti bytí. Co to? Někdo ti dýše na zátylek? Otočíš se. Ten pohled nikdy nezapomeneš. Nikdy! Proč se ke mě najednou točí zády, napadá tě. "Děkuji ti, už na to nejsi sám, jsme dva...zatím", zní jak z jiného světa. Usměješ se, jen tak pro sebe.

Nakonec, čas pro tebe již naplatí, tak ani nemáš co ztratit.