Jemností k Mohutnosti

Jelikož mám vůči křesťanství dluh, dovolím si postupně zveřejňovat příspěvky o křesťanství. Jen upozorňuji, zcela nesystematicky, nehodlám držet žádný teologický systém ani moudrosloví. Jen mě mrzí, že křesťanství v naší vlasti téměř nefrčí, čemuž se nakonec vůbec nedivím. Snad přispěji troškou k poznání…

Přes Svatou Trojici nejede v křesťanství „vlak“: Otec, Syn a Duch svatý. Trojice je vlastně alfou i omegou celého křesťanství. Můžeme zvesela a jednoduše prohlásit, že Otec se prezentuje v Bibli ve Starém zákoně, který je samozřejmě dílem hebrejského myšlení a základem židovského náboženství, Ježíš Kristus v Novém zákoně, který je čistě křesťanský a Duch svatý rovněž v Novém zákoně, který tvoří druhou část křesťanské Bible.

Co svět světem stojí, všichni teologové si na Svaté Trojici vylámali zuby, obrazně řečeno. To platí již od církevních otců až po současné teology (Hilarius z Poitiers, 4 stol., Řehoř z Nyssy, 4.stol., sv. Augustin, 5.stol. a desítky dalších). Trojice se prý nedá pochopit, poznat atp. No jo, když oni chlapi na to šli rozumem, kognitivním myšlením na boží tajemství. Dámy musím zklamat, nejde to ani srdcem. Svatá Trojice se dá poznat pouze milostí, tj. vnitřní, duchovní zkušeností, kterou jen a jedině může zprostředkovat (darovat) jeden z Božské trojice. Pak je to jasné a čitelné, zajisté bez lidského přičinění.

Já osobně se s Bohem Otcem setkal dvakrát, jen jednou s Kristem a několikrát s Duchem svatým. Jsem upřímný, jak vidíte. Není to nic fantastického, dokonce z mé strany zaslouženého, to už vím. Bůh se mi poprvé dal poznat při prvním čtení Starého zákona, ve kterém se nezakrytě představuje v knize Exodus 3,14: Bůh řekl Mojžíšovi: „Jsem, který jsem“. A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám“. Podruhé se mi zjevil v proudící řece, když jsem šel opileckým krokem s mým tehdejším židovským kamarádem. Po tomto jsem několik desítek minut špatně artikuloval, vím, vybízí to, že po hojném alkoholu, nicméně kamarád Žid to ihned poznal z mých očích a také chování – u vytržení.

S Kristem jsem se setkal pouze jednou a dodnes vlastně nemáme vůbec žádný vztah, i přes hojné přijímání Eucharistie. Ani Vám nevím proč. O této zkušenosti mi dokonce vyšel článek v církevním časopise, což bylo milé. Stalo se to tenkrát k ránu. Přišel jsem ke hrobu s opuštěnou, zaprášenou a ošoupanou rakví, která se každým okamžikem otevírala a opět zavírala, při tomto vycházel obyčejný, chudý a nenápadný Ježíš a ihned po vzpřímení opět umíral a tak stále pořád a pořád dokola. Byl to děsný zážitek, že jedna část Krista, vlastně celý Ježíš, bude stále a stále umírat za naše bezohlednosti. Dovolil se tomu až do konce věků, kdy bude poslední stvořenec vrácen zpět Domů.

Ohlášená činnost Ducha svatého se začala po Vzkříšení Ježíše v Kristu. Teologicky řečeno: Byl vylit Duch svatý. Tento je nejsnáze přístupný a nápomocný. Je všude, jeho svatá přítomnost vane celým světem. Je velmi otevřený, dokonce činný jako přímluvce. Ale dejte pozor, Ježíš důrazně prohlašuje v Matoušově evangeliu, kap. 12: „…kdo by řekl slovo proti Synu člověka (Ježíšovi), bude mu odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“.

Musím zcela vážně prohlásit, že v křesťanství nejde o zkušenosti s božskými světy, ale o víru. V tomto duchu je hlavním synonymem víry DŮVĚRA Bohu. Přesto je v křesťanství začátkem víry setkání s božskou milostí. Toto setkání je teprve začátkem cesty každého křesťana a bez vnitřní práce na sobě, je to hození perel…, což zní také téměř z každého buddhistického textu, vnitřní práce na sebezdokonalování. Práce na sobě, dary Ducha nejsou zadáčo. Píši to proto, že své mnohé zkušenosti s Boží realitou jsem stokrát hodil do stoupy, tak to prostě je a o to více si doslova vyžral svou vlastní nedokonalost, zarputilost a sebestřednost. Jak by mi řekla Bodhi: „Ach jo“.

Ještě bych rád podotkl, že stav křesťanské víry (důvěry) k Bohu odpovídá doslovnému překladu slova Islám = Odevzdání se do vůle Boží. Dá se říci, že to je prestižní rozdíl mezi třemi náboženstvími knihy a východní, spirituální cestou (především v buddhismu), která se více soustředí na snahu absolutního poznání a následného vyvanutí než na odevzdání se Nejvyššímu. Nakonec Buddha byl kým? Já jen vím, že nebyl buddhou, ale Buddhou! Co více napovědět…

Je zřejmé, že Svatá Trojice je pilířem křesťanské víry. Bez ní není podstaty křesťanství. Jak legrační byly půtky teologů, že se tajemství Trojice nedá rozlousknout. A nakonec, proč by jo? Tajemství je zde od toho, aby jej obyčejní nepoznali (nikoli neznali). V tomto případě jsme obyčejnými asi všichni, už jen našim vtělením do hlíny, nemyslíte?