Cesta Mohutnosti

Dovolím si Vám sdělit zdánlivě smutný, nicméně v závěru nakonec nadějný příběh, který se týká postaršího muže, malinko morouse, nicméně v žádném případě zlého člověka, solidního, postaršího otce rodiny. Muž pracoval jako manažer slušně vydělávající firmy, takže hezký příjem nasnadě. Jeho žena pracovat nemusela, starala se o domácnost a úspěšně vychovávala dvě dcery, které v té době studovaly na vysokých školách s výbornými studijními výsledky. Všechny tři ženy nebyly nudné ani fádní, prostě fajn lidé. Jo, abychom nezapomněli, citový střed rodiny byl jejich rodinný pes, kluk.

Celá rodina si žila v poklidu pohodových a zajištěných dní. Muž vedl rodinu střídmě, nikoli skromně. Žena i s dcerami si již dávno zvykly, že muž neuměl dát najevo jakékoli city, na rozdíl od milého psa, nicméně byl ohleduplný a chápavý. Jen ten, podle něho, hloupý pes byl tak nějak zbytečný, pořád poskakoval a toužil po jeho všímavosti. Muž ho prostě nesnášel.

Muž neměl rád ani cestování, ani návštěvy rodiny. Své rodiče již neměl, k rodičům své ženy měl vlažný vztah. Nerad k nim jezdil. Na něho byli moc bujaří a jaksi obyčejní. Neměl povýšeneckou povahu, rodinné sešlosti ani návštěvy neměl rád. Byl takovým typickým samorostem. Nikdy nevyprávěl o svém dětství ani mládí, o své rodiče přišel velmi záhy po svém narození, když se zabili v autě. Jen ten pes ho pořád štval. Kdyby ho tak tenkrát nepořizoval, myslel si často.

Stalo se před Vánocemi, že měl v práci větší shon než obvykle, takže vyslal svou rodinu k manželčiným rodičům samotnou. Jeho žena byla roztrpčená, že nakonec nejel s nimi, i na rozpacích, že ji neustále nabádal, aby byla velmi opatrná, ať prý cestu kvůli špatnému počasí odloží. Žena se přesto nedala. Řídí prý dobře a opatrně, nebojí se. Psa berou s sebou, oznámila. Stejně ho nemá rád. Bylo velmi divné, že celý čas balení a příprav byl pes u muže, stále a stále se vnucoval do jeho pozornosti, otravoval mu ty poslední chvíle, kdy muž chtěl být se svými.

Nakonec odjeli po obědě, takže muž šel ještě do firmy. Pomyslel si, budu mít několik klidných dní na práci, hlavně bez toho otravného psa. Že se pořád tak vnucoval? To snad ještě nikdy neudělal. No nic, nakonec si může užít několik dní v klidu svého osamění. Zajisté si večer, v klidu jejich rodinného domu, nalije oblíbený koňak a zapálí sváteční doutník. Kdybyste ho viděli za tím jeho mohutným, pracovním stolem, jak se usmíval pod vousy.

Muž volal ženě večer již z křesla své domácí pracovny, jemně ojíněný kouřem kvalitního tabáku. Bylo to divné, nikdy se nestalo, že by žena hovor nebrala. No nic, venku je kalamita, třeba je slabší signál, uklidnil se. Když si šel lehnout, ještě zavolal. Opět nic. Malinko znervózněl, což se mu nikdy nestává. Nemohl se zbavit zvláštního pocitu. Najednou si proti své vůli vzpomněl na psa. Cože ten mi leze do myšlenek? Takový otrava! Nemohl usnout, všechno náhle ztichlo. Co se to se mnou děje, napadlo ho. Proč musím pořád myslet na toho blbého psa…

Po půlnoci jej vzbudil domovní zvonek. No to snad… Kdo tak pozdě otravuje? Chvilku čekal, zase zvonek. Nejdu tam, pomyslil si. Nějak mu ztěžkly nohy. Co to jen je? Nemohl se vůbec hýbat. Z posledních sil dovrávoral ke vchodovým dveřím, nerozuměl tomu. Otevřel dveře. Za nimi stáli dva policisté s tragickou zprávou.

Byly svátky, nemusel do práce. Ležel v posteli, ani se nepřevlékal, nejedl ani nebrečel. Nemohl uvěřit. Nikdy neklel ani nemluvil vulgárně, ale proč do prdele jemu? A proč zase havárie v autě a proč zase přišel o všechny. Nerozuměl, NEROZUMĚL. Dvakrát mu volali z pohřební služby. Nereagoval. Poslal jim bohaté peníze, ať všechno zařídí. Volali mu manželčiny rodiče, byl jako v mrákotách, nemohl myslet ani se hýbat. Do prdele, proč? Začal klít. Křičel na boha i celý posraný svět. Najednou se v něm probudily všechny dobře ukryté city. Nebrečel, nedokázal to. Nakonec, co si tím pomůže.

Po svátcích mu volali z práce, ach ten nečas venku. To snad nikdy neskončí. Nejedl, nemyl se, ani nevěděl, jaký je den, vlastně dny. Byl už pracovní den, nebo víkend? Najednou jej přepadla spásná a jedině správná věc, ukončit to. Nikoho již nemá, nikdo ho nezajímá, pozbyl smysl života. Nakonec, vždyť se nic nestane, odejít do temnoty. Má jí žít tady nebo jinde. Život je prostě nevědomé hovado a on je natolik moudrý, že ho nebude již dále respektovat. Ať jdou křesťané s těmi kecy do někam…

Opět zamračený večer, mlha, hnus. Osprchoval se, navoněl, naleštil si krásné, kožené boty. Vzal si ten nejlepší a nejdražší oblek, vždyť už na tom nezáleží. Natupíroval si vlasy, však se podivil, že má ve svém věku tolik hustých a pevných vlasů. Dlouze přemýšlel, zda si má s sebou vzít pracovní, koženou brašnu. Zbytečné, úplně zbytečné. Nastoupil do auta. Do drahého a útulného auta. Nastartoval a jen tak bezmyšlenkově seděl, ve zvláštním tichu světa. Náhle měl zvláštní, zcela klidný pocit křehké vyrovnanosti. Bylo mu moc fajn. Konečně bude konec. Konečně to všechno ukončí. Po nesmyslně dlouhých dnech se sám v sobě pousmál.

Rozjel se známou ulicí. Domy v ulici svítily domácí pohodou. Štědrovečerní výzdoba domů nebyla stále ještě ošuntělá. Ta známá, vánoční atmosféra jej potěšila. Opět se pousmál. Nakonec vyhrávám, napadlo ho. Vyjel z města. Několika zatáčkami se dostal na dlouhou rovinku, která byla zakončena ostrou, velmi nepříjemnou zatáčkou. Hodně to klouzalo, takže je vše připraveno. Po chvilce zařadil nejvyšší rychlostní stupeň a jel takovou rychlostí, které se sám podivil. Kupodivu se vůbec nebál. Ježiš, co bych se bál, přišlo mu na mysl. Opět se pousmál. Konečně konec, konečně smrt. To bude rána, samozřejmě se pro jistotu nepřipoutal. Až se podivil, jak je systematický.

Podvědomě sáhl na pravou sedačku, ani nevěděl proč. Co to, něco teplého a chlupatého? Ohlédl se, no to snad ne! Na sedačce seděl jejich pes. Vždyť, vždyť přece, přece při té havárii jeho rodiny? Byl tam také!

• Jsem mrtvý, neboj.
• To se mi jen zdá, odvětil muž.
• Ne, jsem tady kvůli tobě.
• To je úplný nesmysl.
• Pes se rozesmál. Narodil jsem se kvůli tobě, kvůli této chvíli, promiň.
• No to snad ne, muži kanuly slzy po tvářích.
• Nebreč, neumíš to, podotkl pes.
• My dva se známe? Je to nějaká halucinace? Zatracená halucinace.
• Není, neboj. Nezbláznil ses. Vracím ti dluh.
• Dluh? Přišel jsem o všechny, nemám už nikoho.
• Teď už máš jen sám sebe. To je málo?
• Nerozumím?
• Došel jsi na konec, buď rád. Všichni tví blízcí byli jaksi navíc a neboj, odešli se ctí.
• Víš co, běž do…
• Nebuď vulgární, neumíš to!

Muž ztichl. Nevnímal cestu, sebe ani to otravné zvíře. Držel volant, hleděl před sebe, cesta ubíhala sama od sebe, dávno již projel zatracenou zákrutou. Podivně cítil, že na cokoli pomyslí, ten vedle to přečte. Zatraceně, proč jsem tak klidný, napadlo ho. A proč jsem najednou tak vyrovnaný? A proč přes slzy nevidím na cestu? Proč?

Muž zastavil u motorestu. Uvnitř se svítilo. Mimo servírky tam nikdo nebyl. Zhasl světla, seděl a nemyslil. Úkosem se podíval na vedlejší sedačku, pes nikde. Tak přeci, byla to jen halucinace. No nic, otočí to a, a co? Ticho všude kolem. Náhle mu někdo zaklepal na boční okýnko, stydlivě a opatrně. Stáhl sklo.

• Dobrý večer? Nedáte si se mnou kafčo? Jsem teda sama, asi už nikdo nepřijede.
• Jste moc mladá, podivil se, co to vyřkl.
• Syn je sám doma. Jsem z toho nervózní. Je velmi citlivý!
• Citlivý? Já nikdy neměl syna, nikdy.

Usmála se, poprvé si pohlédli do očí. Bylo tam něco nepojmenovatelného. Vystoupil, zapálil si doutník, mohutně potáhl, zhluboka se nadechl svěžího, zimního vzduchu a nechal se vést. Snad poprvé v životě…