Cesta Mohutnosti

Byl jsem pozván ke známé. Znal jsem ji i neznal, úplně se mi nechtělo, ale nějak jsem prostě musel. Bylo nás tam víc. Všichni samí zájemci. Moje známá žena vlastní krásný, velký dům a také manžela. Vedle domu vyvěrá požehnaná energie. Proto jsme všichni přišli. Nakonec nás nevpustila, že prý manžel nechce. Jeli jsme jinam, všichni zklamaní a hodně zaskočení. 

Jezdila s námi po městě a po různých jiných místech. Nezlobili jsme se, nicméně naše zklamání nešlo přehlédnout. Už to bylo dlouhé, snad někteří chtěli již odejít. Nakonec se rozhodla, zavézt nás do sboru, že prý je to tam dobrý a ona to tam zná. Vlastně údajně zná všechny. Projížděli jsme kolem jejího domu, na který navazoval podlouhlý krámek, včetně sezení venku. Z obchůdku vycházel její muž, vůbec o nás nevěděl. Lhala nám...

Přijeli jsme do sboru. Nebyl to kostel, jen taková ta velká, moderní modlitebna. Kněz již promlouval k tamním lidem, když jsme se postavili do venkovního přístavku. Uvnitř již nebylo místo. Přiznávám, ani se nám dovnitř nechtělo. Bylo nás tam víc. Kolem samí milí lidé. Když se kněz chystal ke společné modlitbě, chytil jsem dva kolem mě a všichni kolem s námi, abychom stáli v kruhu a pomodlili se společně. Ona známá žena, která nás tam dovezla, začala nepříčetně komentovat knězova slova. Doslova je agresivně pronášet. Bylo to trapné. Činila tak, aby jí všichni slyšeli. Nejsme tam přeci kvůli ní, napadlo mě.

Řekl jsem jí to, přede všemi. Že je pyšná a nemá na co. Že přes samou pýchu nikoho jiného nevidí, jen sebe, jen svou sebestřednost. Zasáhlo ji to. Nevěděla, co má dělat. Začala se chovat zmateně, když v tu chvíli přišel kněz, za ním procesí, všichni šli pomalým krokem ke svátosti boží. Byl to jakýsi skalní výklenek, ze kterého vyvěrala svatá voda. Byla to svěcená voda samovolně proudící ven. Procesí i s knězem se blížilo k místu ve skalním výklenku, kněz se chystal nabrat vodu do kropenky a žehnat všem přítomným.

Byl jsem také přizván. Otočil jsem se k místu svěcené vody a přišlo mi to hrozně líto. Začal jsem brečet. Slzy se nedaly zastavit. Doslova mi stříkaly z očí, všichni to na mě viděli. Přesto že to všichni chápali, nikdo nebyl účasten mého žalu. Brečel jsem stále více a více. Byl to pláč z hloubi duše. Všechen žal a vnitřní bol vyvěral ven. Za dětství, za nešťastné rodiče, za úmrtí blízkých, za nešťastné manželství, za závislosti všeho druhu, za mříže, za nevěstince, za všechno. Všechno se to proměnilo v slzy bolesti tekoucí silným proudem z mých očí.

Nemohl jsem to vydržet, bylo toho moc. Slzy nešly zastavit, byl jsem tak zvláštně opuštěný mezi těmi lidmi, kteří věděli, o co jde. O co jde kolem. Neudržel jsem se již na nohách a začal padat na levý bok. Neměl jsem žádnou sílu ani žádnou energii. Přesto mě podržela nějaká zvláštní síla, abych neupadl úplně a neuhodil se. Padal jsem pomaloučku a měkce. Ležel jsem na podlaze, jen vnímal dění kolem sebe. Pořad jsem tklivě a usedavě plakal. Najednou se nade mnou sklonila dívka. Moc hezká, s hebkými tvářemi, krásnýma, hlubokýma, hnědýma očima. Byla čistá, přesto již ne dívenka, stále však panna. Pohladila mě. Ona jediná mě skutečně viděla. Klekla si za mne a přitiskla mi svou požehnanou dlaň na tvář. Mé slzy již nepadaly do prachu hliněné podlahy přístavku se svatým pramenem, ale vpíjely se do její dlaně. Byla laskavá a láskyplná, zahrnula mě takovou něhou, která je nevídaná. Ano, byla to neposkvrněná panna s dlaní hebkou a teploučkou milostí.