Otec s dcerou
Otec se svou dcerou,
oba jdou. Dávno již odkvetla vůně bezu. Jdou jen tak ledabyle vedle sebe, občas se jejich dlaně potkají, na chvilku sejdou na zaprášeném chodníku.
On je malinko unavený, na vlasech to vidět nejvíc. Štíhlý včera hezoun, nyní v triku skoro studném.
Dcera vlasy krásně střižené, na půl zádech blankytně svěšené. Jemné nožky, taky paže, k obejmutí brzo bude.
Ona počínajíc vonět ženstvím své obyčejnosti.
Oba jdou vedle sebe, auta je míjejí. Nemluví, vědí o sobě. Jdou spolu, i když každý sám.
Nemají téměř nic a také je nic nečeká. Přesto jsou dál, sami nevědí. Jdou...
Všude kolem nich je obepíná poctivost, ta jemná a skrytá vůně člověčenství.
Spolu dohromady nejsou nic, do přírody tam venku mají už daleko, a kostel jim čpí zatuchlinou.
Spolu nemají nic a nikdy mít nebudou.
Jak tím mohou žít? Neupadnout? Nepatřit ven ani dovnitř? Vědí to? Tuší, to stačí.
Každý z nich má jenom sám za sebe, spolu dohromady nic. Každý z nich má přece toho druhého a to je dost. Někdy je to víc než všechno a někdy pohanou. To když si lidi všimnou.
Oni spolu nebudou mít nikdy nic. Chudoba jim je prokletá. Každý zvlášť ano, hodně, přece sami sebe navzájem, každý má toho druhého. Třeba je to nejvíc, ach jak jsou krásní, jak k sobě patří, v bezelstné chudobě vezdejšího.
Otec s dcerou jdou, nikdo je nevidí, nemůže. Jsou příliš křehcí, mají totiž jen sami sebe, neberte jim je, prosím...
