Můžeš být svobodným?
Kolik že máš těch svých berliček, aby ses cítil svobodný, člověče? V niterných, zarostlých nánosech vorvaně vrženého na břeh jménem svět.
Minulost tě obalila deštěm rozbahněnou pouští putování lidu hole. Kdože opět udeří do skály, aby vytryskl živoucí pramen?
Zatuchlá fatalita opřená o shnilou berlu karmy dávno již olezlou červy i plísní. Danosti šedivého světa lidských, nikam nevedoucích, přesto nehynoucích ostatků.
Proč budovat stále dokola stejnostejné? Cožpak nejsou lidé hrobu moudří i zkušení zároveň? Anebo stále dokola sají kus mladé krve svých mladších i nejmladších potomků?
Kolo se točí dál svému lidu nevědomí. Jen ten kolotočář už dávno není. Lidé hrobu kopají nožkami odrážejíc se od země, aby to snad nikdy neustalo. Lépe pomalu než vůbec, přec.
Klamná smysluplnost pohybu světa je všudypřítomná. Iluze oka za zub, nebo zubu za oko, jsou vrcholem sebeodcizení. Květy na oltáři poznání, pak jen smíření, již dávno opadaly.
Klamná to jistota svobody, anebo svobodná to jistota iluze? Hra se slovíčky trhající bezedná vlákna svaloviny vtěleného lidství. Světlo na konci nikdy nesvítilo, když ani tunelu vlastně nikdy nebylo.
Kolik že máš těch berliček, abys nebyl svobodný, člověče? Peníze? Moc? Majetek? Společenské postavení? Rodinu? Sebeuspokojení? Sebeponížení? Sebepřijetí? Věříš, že máš i boha nejvyššího?
Není nakonec jediným výtryskem svobodné vůle tato litanie? A co když se dá vystoupit? Co když autor díla přece jenom něco opomněl? Co když se toho sedmého dne nečinnosti přece jen něco událo. Snad stačí zachytit poslední sebezření Jeho veledíla, ve kterém je přeci úplně vše. ÚPLNĚ VŠE jen v tomto jediném, vševidoucím zření.
