Jak jsem na tom nejhůře
Utrpení je velmi silnou a nakonec i osobní otázkou každého z nás. Určitě mnozí z Vás podotknou, že záleží na míře vnímání, citu, osobnosti, vlastních hodnot apod. Jenže utrpení je zde a stále s námi. Že bychom o tom neměli nebo nemuseli mluvit. A proč? Některé děti prostě odejdou dříve než rodiče, někteří umírali v lágrech, někteří scházejí samotou, jiní umírají plni utrpení, fyzického či duševního. Utrpení číhá na každém rohu, raději tam nechodit a nepotkat ho.
Je odvážné napsat, koho nebolelo srdce, není člověkem? Vlastně teprve v utrpení jsme si velmi podobní. Stavy osamění, odloučení, žalu i roztrpčení jsou obecným atributem všeho toho vrásčitého, které nám naleptává duši a řeže jizvy do srdce. Světlo bylo přibito na kříž, hosana na výsostech. Někdy máme pocit, že ani nedohlédneme k patě kříže, natož pak ke smyslu takové oběti. Podobné pocity bývají nezbytností nad lidským osudem, přestože chodíme po hlavách u/křižovaných a pokud jsou vedle nás, jen tak mimoděk odvrátíme pohled na druhou stranu, kde ještě slunce nezašlo.
Jenže žádné výčitky a to nikomu! Kdo se v utrpení povýší? Jaká je míra bolesti jednotlivce? Zajisté u každého jiná v jedinečné míře vrchovatosti. Život přece není mistrovstvím zeměkoule v utrpení, abychom si dokazovali, kdo je na tom hůře a kdo lépe. Kdopak by dokázal sestavit žebříček utrpení v závislosti na síle osobnosti? Rány do srdce jsou vždycky bodnutím do středu naší vnitřní bytosti a člověk, pro kterého představuje empatie snůšku slabostí, se většinou vyhřívá na srdcích druhých.
Když jsem byl o dost mladší, měl jsem zvláštní stavy vnitřní rozervanosti. Když jsme třeba na ulici viděl postiženého nebo jinak potupeného člověka, hned jsem se mu chtěl celý obětovat. Snad záchvaty empatie nebo sebeobětování? Nevím, přežil jsem to. Osobní zkušenost v utrpení se snad i záměrně nedá sdílet. Nejhorší stavy, které nás mohou potkat, jsou naprosté odloučení bez lásky a citu druhého a pak totální nepotřebnost nás samých. Podobné stavy umíme zakrývat prací, společenskou činností, koníčky, péčí o domácí zvíře atp.
Určitě jsem již dávno četl články, jaký je rozdíl mezi samotou a osaměním, zvoleným odloučením a naopak opuštěním. Patříme prostě k sobě a potřebujeme se. Bez sdílení, bez hřejivého srdce není na světě dobře. Někteří horolezci se z totálního pokraje života vrátí z kopce dolů jen proto, že tam dole pro ně bije druhé srdce. Mnozí poníženci se vrátili z lágrů jen proto, že doufali ve shledání se svými blízkými. Když se tak nakonec nestalo, teprve pak zemřeli, někdy jen uvnitř, i když pak žili dál, jen knot jejich nitra už nehořel a vosk zůstal zatvrdlý. Přeji nám všem, abychom byli spolu, alespoň ve dvou, to stačí. A když se nám nedostává, hutně nedostává a mrákota nám naplňuje všechny vlásečnice našeho nitra, tak přeji každému, úplně každému mnoho síly a pomoci Světa. Ne vždy dokážeme sami vstát, někdy potřebujeme pomoc, zvláště při tichém a nezřetelném volání. Nebojme se volat Hosana na výsostech, nebojme, třeba nás někdo vyslyší...
