Chcete se poznat?
Zajisté to dobře znáte, minimálně z příběhu vznešeného Sókrata: Poznej sám sebe. Po těch dvou a půl tisíci letech to zní jako klišé, banální klišé. Noví, probudivší se ukazatelé pravdy nejvyšší nám zase a opět tvrdí: Pokud nemiluješ sám sebe, nemůžeš milovat druhé; Pokud nepoznáš sám sebe, nepoznáš druhé; Pokud nenajdeš cestu ty, nemůžeš ukazovat cestu druhým... Stále stejná pokud, pokud, pokud. Jenže, bohužel, jsou to jen klišé.
Že by to bylo tím Věčným návratem? Že to prý Friedrich Nietzsche myslel jinak? A co když ne. A víte co? Poradím. Poradím cestu nejsnazší, bez úsilí, bez sebezapření, bez toho věčného self condition. Co že to slyším? Prý to nejde? Já už obavy ani strachy z lehkých a levných řešení nemám. Buďte tedy bez obav! Slyšíte dobře, lidé dobří, buďte bez obav! Že už jste nic podobného dlouho neslyšeli? No a? Postrádá to nutně svého smyslu?
Chcete se poznat? Dobře, vyrazte tedy do světa! Věřte mi, nebude vás to stát ani kačku, naprosto bez úsilí, natož pak násilí. Přesto jen maličko, jen opravdu na chvilku, zanechte všeho chtění, vyjadřování, posuzování, svých blbých i radostných nálad. Jen tak se rozhlédněte, promněte oči, vezměte vatovou tyčku a prostřete své uši. Hooodně dozadu se protáhněte, ruce dlouze nad a za sebe. Cítíte to? Koho že kolem sebe vidíte? Co že to kolem sebe máte? Věřte mi, nic z toho kolem vás není vaše a není ani ve vás!
Nestačilo? Dobře, tak znovu! A zbytečně se nečil, nesluší ti to. Jak můžeš nemilovat sám sebe, když miluješ druhé? Jak můžeš nepoznávat sám sebe, když poznáváš druhé? Jak můžeš nenacházet svou cestu, když vidíš cesty druhých? Anebo nepoznáváš druhé, abys nepoznal sám sebe? Nemiluješ druhé, abys nemusel milovat sám sebe? Neukazuješ cestu druhým, abys nemusel jít po té své? Chceš i přesto a stále poznat sám sebe? Vyraz do světa! Zatím jsi to neudělal! Že dýcháš, chodíš, miluješ, stavíš barák, cepuješ děti? Běž s tím, prosím tě, někam.
Dobře, tak znovu a snad lépe! Rozhlédni se, promni oči, vezmi vatovou tyčku a prostři své uši. Hodně dozadu se protáhni, ruce dlouze nad a za sebe. Cítíš to? Že jako nic? No hosana, konečně! Konečně tedy NIC! A nyní vyraz do světa - bez chtění, posuzování, přivlastňování, nálad i ponoukání - jen tak koukej kolem sebe. Ano, všechno na tebe mluví, dýchá, s tebou koná. Jenže nikoli v tobě mluví, v tobě dýchá, v tobě koná. Vše se ti dává, protože ti to patří, i když nic z toho není v tobě, ani tvé vlastní. Nekonej, přitom si ty řeči o velké a věčné iluzi. Kobyla tě kopne skutečně a jak to bude bolet.
Vše se ti dává, protože ti to patří, i když nic z toho není v tobě, ani tvé vlastní. Se opakuju, co? Když se totiž identifikuješ, nikdy nepoznáš. Iluze nespočívá v kolem tebe, ale v tobě samotném. Vyraz do světa, ve kterém vlastně nejsi, protože sis vše, co nejsi a co ti nepatří, sebe videntifikoval. Skutečné poznání je ne-být. Pozoruj lidi, jak na tebe mluví, co ti říkají, jak ti to říkají. Pozoruj svět, přírodu, veškerou tu zahuštěnost Světa:
Vyraz do světa, ve kterém pořád ještě nejsi. Vzbuď se, tvým rovem jsi ty sám! Matrix lze porazit jen jeho vlastní mocí, což je vlastně tou nejsnazší a nejrychlejší cestou: Rozhlédni se, promni oči, vezmi vatovou tyčku a prostři své uši, hodně dozadu se protáhni. Žádná iluze, žádná negace, ani žádná snaha a metály za chrabrost. Respekt ke všem i všemu, co jest, i když nic z toho ti nepatří a nikdy patřit nebude. Pamatuj, nikdy nepatřilo a nikdy patřit nebude. Proč to tedy nectíš v Teď? Zvláště když včera ani zítra není? Jak (ne)snadné, nemyslíš?
