Cesta Mohutnosti

On a ona se vydali vlakem ze Lvové do Zdislavy. Bylo krásné, svěží, květnové počasí. Svačina v batohu, trekové botky jak do Alp, ptáci švitořili všude kolem. Šli příjemnou, lesní cestou, řešili různé důležité otázky celého světa. On jí směle sdělil, některé nové podstatnosti skrytého Světa, snažil se vytvořit a předat podobenství některých hlubokých poznání, nešlo mu to. 

Došli k Lesnímu rybníku, nádhernému místu plnému zelenosti a slunečního svitu. On si lehl na lavičku přístřešku, ona poskakovala, dávno již nikoli dívkou, na nevelké hrázi a házela žabky. Hledala, sháněla ploché kamínky kde mohla, aby žabky doputovaly po hladině co nejdále. On se jen tak povaloval jako správný samec živočišného světa, ona křepčila kolem vody. Pak se napili trochu pití, pojedli malou čokošku a vyrazili skrze Janovice v Podještědí směrem k Lemberku.

U silničky mezi poli se zastavili u Hejtmanské kapličky, kde hořely svíce pod vyobrazeními Panenky Marie. On pokřižoval jeden z obrázků a pak vstoupila ona, jen na krátkou chvilku. Když odcházeli, svěřila se, že se setkala se svatou Zdislavou, jak se modlí před oltáříkem kapličky. Svatá žena cele v bílém se zlatou čelenkou. Byla tím zaskočená i trochu překvapená. On ji řekl, ať si toho váží a že ví, že tam svatá žena chodí pravidelně. Modlí se za svůj lid i kraj. Je stále přítomna a stále slouží.

Polem a lesem sešli ke kamennému kruhu Bezčasí. Kruh otevřeli. On viděl mentální trychtýř skrz kruh, jak se má vstupovat a jak se tam má být. Ona obešla třikrát kruh zevnitř po směru hodin a pak chytla centrální kámen, který přesto není menhirem. On stál u vstupu a pomohl ji k léčebnému procesu. Za ním se tísnilo dvanáct falešníků, kteří si neumí počít, co se sebou. Když zjistili, že on je vidí, odešli. Jen to tam tak zatemňují, nicméně nejsou zlí. Ona pak vyšla z kruhu, nohy jak ze železa. Několik minut nemohla téměř jít. On jí řekl, proč tomu tak je, a že to pomine. Tak tam prý probíhá léčba.

Prošli kolem zámku Lemberk, doslova skrz usměvavé svatebčany, naskočili do auta a jeli na Zdislaviny slavnosti do Jablonného v Podještědí. Uvelebili se před místním podnikem, poslouchali Plavce, kteří hráli na pódiu, jedli langoš a další libůstky. Odpoledne na náměstí s málo lidmi, chlapi byli ještě doma na hokeji. Poté se přesunuli před místní cukrárnu vytřiženou jak z 80-tých let, kde se ládovali levnou zmrzlinou a laškovali s malým klučinou v kočáru, teda hlavně ona. Jeho rodiče byli milí a usměvaví. 

Když se on a ona ubírali k autu, bouřka s deštěm je zahnaly do baziliky. Seděli tiše uvnitř, úplně sami, a ona poznala svatou Zdislavu, o kterou se nikdy předtím nezajímala, na jednom vyobrazení. To je svatá Zdislava, takto skutečně vypadá (nejen vypadala). Také se vydali do sklepních katakomb, kde nikdo nebyl. Doslova nikdo. Prostor byl čistý, zcela bez mentální energie. Vešli ke kryptě svaté. On znamenal křížem kryptu, aby očistil místo a poklonil se svaté ženě. Ona jen tiše stála. On s veškerou, nehranou úctou podotkl, že je svatá Zdislava jinde. Ona se jen dívala, v tichu a laskavosti.

Druhý den ráno se ptal: Včera jsi zažila jeden stav čistého bytí, stav naprostého vyvanutí. Odpověděla, on na to, ne. Přemýšlela, on zase ne. Jaký tedy? No přeci to bezstarostné házení žabek na vodní hladinu jiskrného, vodního slunce, to byl jediný zážitek čistého, ničím a nikým nepodmíněného bytí. Ona se jen usmála a na okamžik se vrátila zpět do nádherné a čisté nepodmíněnosti onoho okamžiku.

A pak že neumíme být...