Cesta Mohutnosti

Na začátku musím přiznat, že pojem toxický, tak dneska nadužívaný, nemám zrovna v oblibě. No, nicméně nutno uznat, že jakmile spadneme do toxického vztahu, v partnerství nebo v práci, tak se žije i dýchá velmi, velmi obtížně, čímž vyvstává problém k nezbytnému řešení. Toxický v tomto případě představuje nás likvidující, deprimující, nikam nevedoucí.

Nabízím nesložitý návod, jak takový stav rozpoznat. U jednoho si dovolím jednoduchou, dětskou úvahu, u druhého nabídnu svou vlastní zkušenost.

Jak teda rozpoznat toxicitu v práci? Špatným vedením firmy, špatnými vztahy s kolegy, nesourodým rozvržením pracovních úkolů, upřednostňováním neschopných oblíbenců:

1. Odcházíte na dovolenou, těšíte se, máte za sebe zástup, kolegové vám přejí nádherně strávené dny, vy jim třeba slíbíte něco malého přivézt, tři dny před nástupem dovolené v klidu předáte několik málo úkolů, které je nutné v době vašeho volna zařídit. Gratuluji, že máte takový fantastický job.
2. Odcházíte na dovolenou, váš nadřízený z toho není nadšený, kolegové jen taktak přetrpí předání drobných úkolů, cítíte se nejistě, jestli ta vaše dovolená je vůbec v pořádku, poslední den odcházíte ve shonu a napětí, takže první dny dovolené nemůžete ze sebe práci setřást. Uvažte, zda v takové firmě chcete, anebo musíte pracovat.
3. Odcházíte na dovolenou za nevrlé účasti všech kolem, cítíte se špatně, jako byste likvidovali firmu, že právě vy si dovolíte vzít volno, poslední den odcházíte z firmy skoro potajmu, abyste snad nepotkali nadřízeného, který je schopen vám oznámit, že se vaše dovolená odkládá téměř na neurčito. Uvažte, zda na takovém místě musíte vůbec být.

Jak rozpoznat toxicitu ve vztahu? Cítíte se oslabení, nechce se vám přicházet domů, vymýšlíte všemožné úniky od partnera/ky, aniž byste věděli proč? Krátce si dovoluji zmínit svůj příběh, přitom je jasné, že se zrovna nechlubím:

1. Žil jsem s bývalou manželkou dlouhé roky, pak už jen pobýval.
2. Měli jsme domek v nevelkém svahu. Od místní komunikace, kde jsme parkovali, to bylo k domu zhruba 40 m do mírného kopce.
3. Pracoval jsem jen v jedné firmě, a to na hlavní pracovní poměr. Jezdil jsem domů mezi 3 a 6 hod odpoledne, záleželo na tom, co se ve firmě vyvrbilo, co bylo potřeba řešit.
4. Poslední měsíce jsem přijížděl z práce, anebo z tréninku, a doslova nemohl kopec vyjít. Sunul jsem se nahoru jako mátoha. Často se stávalo, že bývalá manželka jela vzápětí do práce, takže jsme se jen pozdravili, poté naskočila do auta a odjela. Já sebou praštil na gauč do obývacího pokoje, zapnul televizi a vegetoval do blba. Nemohl jsem nic. Úplně bez energie.
5. Když jsem byl o víkendu sám, tak jsem vzal psy, udělal si trek v těch našich nádherných, severních horách a pořádně se občerstvil energií našich hor. Stávalo se, že bývalá manželka spala v sobotu celé dopoledne po páteční, noční směně (nutno uznat po náročné a zodpovědné práci), s tím, že až se vyspí, půjdeme ven. Jenže já často vzal psy a prostě jsem ujel. Nechtěl jsem s ní být, bylo mi z toho těžko, aniž bych si to přímo uvědomoval.
6. Když jsem odešel do pronájmu, zrovna mě přesvědčila mě známá firma, že k nim musím nastoupit alespoň na částečný úvazek a pořešit jejich problémy. OK, proč ne? Bydlel jsem krátce sám, hodilo se to. Můj režim vypadal tak, že jsem téměř celý týden vstával ve 4hod ráno, na 5hod do jedné firmy, na 8hod do druhé, večer do fitka, příjezd domů mezi 20 a 21hod. A věřte nebo ne, přesto jsem měl asi o 1000% více energie než předtím. Upozorňuji, nikdy jsem takto brzo nevstával a nikdy jsem neměl dva tak náročné úvazky. Do bytu jsem mnoho měsíců jezdil jen přespat. 

To je můj příběh. Nejsem žádná sušinka, to vám potvrdí mí známí, ale když jsem si občas vzpomněl na to, co se dělo mezi mnou a bývalkou, tak jsem vždy znervózněl a malinko se rozklepal. Přesně jsem věděl, oč se jedná díky knize Alexandra Astrogora, Energetický vampirismus. Knihu směle doporučuji, krátké info najdete v oddílku o knihách. 

Co dodat na závěr? Každý moc dobře víte, že změnit své okolí, natožpak se s ním rozejít, je hodně obtížné. Většinou nejsme takoví drsoňové, abychom po letech práce nebo vztahu jen tak mávli rukou a odešli. Je to složité, bolestné a zpočátku trnité. Domnívám se, že naprosto nejdůležitější je, přiznat si stávající situaci, postavit se čelem realitě a pak si dát čas na rozhodnutí, na které máme plné právo, bez debat. Je to náš život a nikdo jej za nás neodžije, nikdo! Dokonce ani Stvořitel ne, není totiž žádným loutkohercem, na(ne)štěstí.