Cesta Mohutnosti

Opět jsem navštívil Krkonoše, naše vele nádherné hory. Naštěstí jsem chytil krásné počasí, byl příjemný, raně podzimní, srpnový den. Sedl jsem si na dřevo, ohlazenou kládu na parkovišti Korunami stromů a téměř dvě hodiny pozoroval lidi. Chodili sem a tam, s dětmi, se sebou samými, jako vždy všehochuť vůní a nálad. Vnitřních vůní i různě ne/zištných nálad. Jak působivé. Lidé jako nezměrná výspa stvoření.

Z parkoviště před výškovou atrakcí vyšla mladá rodinka. Asi dvouletý chlapec se rozběhl, zakopl a dopadl na chodník. Jako vždy, jak to standardně bývá, po pádu hleděl upřeně před sebe, usilovně dumal, zda má brečet či ne, a úpěnlivě čekal na jednoho z rodičů. Otec jej nakonec sebral do náruče, jakmile to klučina pocítil, opřel se otci do ramen a spustil neskutečné, srdceryvné představení. No byl vám to řev na celé kolo. 

Dávno tomu, co má děcka byla malá. Jak jsem v tom slunečním světle viděl obraz chlapce v pevném obětí jeho mladého otce, připomněly se mi dávné časy, kdy i já byl otcem. Pamatuji si, jak můj malý, asi tříletý syn upadl venku v lese, když jsme byli na celodenní túře. Zdvihl jsem ho k sobě, přivinul, nadechl ho a nechal viset přes celé rameno. Samozřejmě brečel a lkál jako tur. Jakmile zjistil, že jej držím pevně v rukách, celou svou váhu rozpustil ve mně, celý svůj bol a žal odevzdal mému nitru, a já v dokonalém, bytostném spojení cítil tu velikou bolest bytí, nejen naražených kolen a loktů, uvnitř sebe samého. Syn se totálně vpil do mne, odevzdal mi svou existenciální bolest surového světa kolem. Rameno mokré a kluzké od slz a nehynoucích, dětských soplů.

Odevzdaná bolest, sdílené bytí a jistota rodičovské lásky, to vše je dar rodičovství. Dar, který nezažijete nikde jinde ve Světě. Máme jej pouze my tady, na naší fantastické Gaii. Je darem pro nás, kteří jsme to chtěli a chceme prožít. Prožitek usopleného ramene, sdíleného sebeodevzdání bolesti lidského mláděte. Na to jsem si vzpomněl při čumákování v Krkonoších. Je tomu už dávno, hodně dávno, co jsem byl otcem. Je to zvláštní, jak svým formátům postupně, ale přece umíráme. Nejdříve opustíme dětství, pak mládí, pak umřeme bezstarostnosti, za čas odložíme rodičovství, často odejdeme letitému vztahu, a tak stále a nezištně hurá dopředu jako vojáci, kteří bojují za někoho, kdo jim za to ani nestojí. Podobná hra proměn z nás dělá soumary okamžiku, byť často krásného a jedinečného. Anebo to tak má přeci jen být? Čas jako trest za život? Za Život? Za život jedinečné příležitosti a nádhery zrovna třeba rodičovského okamžiku sebeodevzdání? Prožitek božství nad bolavým kolenem našeho mláděte...

Ještě jednu zkušenost si nesu už dlouhé, předlouhé roky. Navštívili jsme tenkrát Prahu, to tam ještě nepobývalo tolik turistů. Slunce opět vyluzovalo zvláštní paprsky, snad jsem je tak vnímal jen já, nevím, když u kašny pod Národním muzeem stál starší Cikán, věk obtížně k uhádnutí, dosti ošuntělý, zjevně hodně málo movitý, staré, vytahané rifle, upocenou košili, nicméně rozzářené oči štěstím. Několik minut vyhazoval svého malého synka do vzduchu, při pádu do jeho rukou se synkovi omočily holé nohy vodou kašny, přitom se oba smáli na celé kolo štěstím, když jej otec neustále vyhazoval do nebetyčné výšky světového dění onoho nádherného okamžiku. Byla to neskutečná paráda úžasu, laskavosti a vzájemného sdílený. Třeba měl ten otec vychozeno jen šest tříd základky, třeba makal krumpáčem a lopatou a sotva něco přečetl. Nicméně ta krása jejich vztahu, zrovna jen v tom jediném okamžiku u kašny, byla přenádherná, světlem zalitá.

Majetek máme, máme moc, v práci, doma, ve vztahu, nebo jen jakoby nad sebou samými, ambice máme, chytrost a také občas trochu moudrosti, sebevědomí máme, bradu nahoru máme, dokonce někdy vztyčený ukazovák, vědomí své důležitosti, vědomí své jedinečnosti, pohled rysa i hada dohromady, takoví jsme my lidé. A co takhle malinko obyčejné radosti? Máme? Nikoli falešné radosti sebe jistoty, významnosti a úspěchu. Obnažené, bezuzdné radosti obyčejného lidství, tu mám na mysli. Máme? Radosti malého, ale moc významného lidství, radosti sebesdílení s mládětem vlastní kůže i krve, která rychle pomine jako čerstvý písek pouštní bouře. Pomine, ale předtím se pevně zaryje do srdce, třeba jako ten pouštní písek v našich nozdrách, který se nám připomíná do konce života. Sytost a síla obyčejné, nezištné, čisté radosti. Máme ji?