Cesta Mohutnosti

Kniha Magické rostliny Keltů na mě vyběhla v knihovně ne/náhodně a já si ji zapůjčil i přesto, že neumím léčit a také neumím žít uvnitř těch úžasných bytostí jakými jsou stromy a byliny. 

Jenže název knihy je zavádějící, čímž se k mnohým nedostane. Více než polovina textu se věnuje Keltům, jejich myšlení, rituálům, způsobu uvažování, pojetí světa, a vůbec Světa atp. Jako akademicky vzdělaný religionista musím všechny ujistit, že kniha je velmi, velmi kvalitní, takže všechny odkazy, včetně citací, naprosto sedí, přičemž rozhled autora je až neskutečně široký. Poslední třetina knihy je věnovaná stromům a bylinám, ale opět zcela ojediněle. Obě skupiny těchto bytostí jsou popisovány nejen jejich přínosem pro naše zdraví, ale také jejich vztahem k nám a k naší cestě bytí v jemnohmotném světě. Podobné pasáže jsou fantastické a dokáží nás doslova vtáhnout do původního, keltského myšlení a spirituality.

Nebudu nic dalšího popisovat, raději v tomto případě přidám několik úryvků, abyste si udělali svou vlastní představu o knize:

• str.71: Keltský pohled na svět byl utvářen myšlenkou na rovnováhu. Zima/léto, den/noc, oheň/voda, muž/žena, mládí/stáří, život/smrt, to vše společně muselo vytvářet a udržovat rovnováhu, aby se vesmír nerozpadl. Jako ilustrace této myšlenky slouží vidina hrdiny Peredura - waleského předchůdce rytíře svatého grálu Parsifala - kterou měl, když projížděl údolím, jehož louky dělila řeka. Na jedné straně řeky se pásly černé ovce, na druhé straně ovce bílé. Kdykoliv některá z bílých ovcí zabečela, přeplavala jedna černá ovce řeku a vzala na sebe bílou barvu, nebo opačně, když zabečela černá ovce, jedna bílá na protější straně změnila barvu a stala se součástí černého stáda. Dvě stáda na jednom i druhém břehu řeky představovala živé a mrtvé. Musela být zachována rovnováha mezi zdejším a transcendentním světem.
• str.71: Dobrovolná sebeobětovná smrt Krista, Syn božího, byla pro konvertované Kelty dobře pochopitelná. Rozhodnutí stát se mnichem bylo u ostrovních Keltů považováno na "bílou oběť" - v protikladu za krvavé "rudé oběti" starých pohanských dob.
• str.73: Sedláci chodí stále ještě nabírat "velikonoční vodu", jak to dělali i jejich keltsko-germánští předci. Nabírali ji za naprostého mlčení, před východem slunce, s pohledem na východ. Velikonoční voda se celý rok nezkazí, a když se jí člověk napije nebo se jí omyje, má vždycky blahodárné účinky.
• str.85: Všeobecně jsou čerstvé byliny nejlepší. Optimální doba sběru a sklizně se však neprodlužuje na dobu celého roku, nýbrž je omezena na krátké období. Před tímto obdobím neobsahuje bylina všechny účinné látky (můžeme také říci, že se duch rostliny ještě zcela neztělesnil), po uplynutí správné doby pak zase nastávají procesy slábnutí účinnosti podmíněné roční dobou. 
• str.86: Keltové byli toho názoru, že "svět" - tedy to, co většina lidé považuje za realitu - je ve skutečnosti iluzí a že kouzelníci, jako byli druidové a brahmáni, mohou svými spells (= moc iluze), svými magickými zpěvy a zaklínadly, vytvořit zcela novou "realitu".
• str.172: Zacházení s virgulí se řídí obecnými pravidly keltských rostlinných rituálů. Ne každý může virguli uříznout. Smí to učinit jen člověk bezúhonný nebo přinejmenším nedělňátko. Prut se nesmí uříznout v libovolnou dobu, musí se to provést v obzvláště posvátný den.
• str.180: Lískový keř, který spojuje jako nejlepší vodič energie nadsmyslový svět s pozemským, umožňuje zemřelým, aby sami přešli do našeho světa a během ticha noci (ve spánku) souložili s ženami. Tak se pak mohou předkové ztělesnit ve svých potomcích jako vlastní vnukové.
• str.182: O svátku Halloween je v Británii také zvykem, že milostné páry vhodí do plamenů ohně Samain dva lískové oříšky - takzvaná noc louskání ořechů. Když zůstanou oříšky klidně ležet a společně shoří, předpovídá se páru šťastné manželství, když se ale s bouchnutím rozskočí, znamená to neshody. Samotní předkové, neviditelné ruce zemřelých, řídí oříšky, aby shořely nebo pukly.
• str.189: Čáp Abedar nebo jiný bílý pták duší přináší lidské zárodky k prameni zrození, ke skalním rozsedlinám, tůním, do jabloní nebo jiných ovocných stromů, spouští je komínem nebo je nechá na dvoře ve větvích bezu. Lidské zárodky tam pak sedí a čekají, dokud budoucí maminka nepřijde pro vodu, nevymete krb, nekousne do jablka nebo se nedotkne bezu. Potom ji rychle sklouznou do klína, aby se tam zabydlely.